12

Květoslav Kraml – učitel s oceněním

Květoslav Kraml


dlouholetý pedagog, letos oceněný za svoji celoživotní práci. Jsme rádi, že si na nás udělal chvilku a odpověděl  na naše otázky. 

 

 

Pane Kramle jste původem ze Šumavy, nebo jste, jak se říká lidově, „naplavenina“?

 

Jsem Šumavák od narození. Narodil jsem se 14. 2. 1932 v obci Stachy. V roce 1947 jsme se přestěhovali do Vimperka. První školu jsem navštěvoval ve Zdíkově – tzv. měšťanskou. Po skončení základní školy jsem nastoupil do rukavičkářské školy Abertamy a tam jsem se vyučil jako střihač rukavic. V tehdejší době to byly závody zaměstnávající až 1 200 lidí. Vznikly v roce 1850 jako první dílna na výrobu vycházkových kožených rukavic. Jako zajímavost je, že již v roce 1937 šlo na vývoz okolo 5 milionů rukavic především do USA, Kanady, Anglie a Skandinávie.

 

Tuhle práci jste ale nevykonával. Pokračoval jste dál ve studiu?

 

Měl jsem tam kantora, který věděl, že mám na víc, a ten mě poslal studovat na dělnickou přípravku do Mariánských Lázní. Tam jsem úspěšně studoval a školu jsem zakončil maturitou. Poté jsem šel studovat tříletou pedagogickou fakultu do Plzně v letech 1952–1955. Po zakončení a složení státnic jsem nastoupil tady do Vimperka a začal jsem učitelskou kariéru.

 

Kolik bylo tenkrát ve Vimperku škol a kde jste začínal právě Vy?

 

V té době bylo opravdu hodně dětí. Vyučovalo se paralelně, třídy byly rozděleny na A, B, C, D. Vyučovalo se dopolední i odpolední vyučování. Já jsem nejdříve nastoupil na škole Československo-sovětského přátelství, což je dnes škola T. G. Masaryka. Předměty jsem měl chemii, biologii a zeměpis. Zde jsem pobýval do roku 1961. V roce 1961 byly provizorně zřízeny další třídy ve zvláštní škole a dále naproti v budově dnešní školky. Málokdo ví, že se učilo i v budově dnešní Autoškoly. Dojížděly sem děti ze všech spádových oblastí, ať už směrem od Strážného či směrem od Stachů.

 

V jakém roce jste nastoupil na II. ZŠ Smetanova?

 

ZŠ Smetanova se otevírala oficiálně v roce 1974. Ředitelem byl tehdy pan Doležal, já nastupoval jako jeho zástupce. Zde jsem vyučoval až do roku 1992.

 

 

 

Musím prozradit, že jste učil mého otce, mě a ještě žáky v roce 1992. Můžete nějak porovnat, jakým směrem se ubíralo školství?

 

Když jsem nastoupil do škol já, výuka probíhala rozdělená do devíti ročníků. Pak se zavedly osmileté ročníky a nyní jsou opět devítileté. Myslím, že je to lepší řešení. Učivo se dá rovnoměrně rozložit do jednotlivých ročníků a jako druhou výhodu vidím, že žák opouští školu o rok déle a doufám, že je rozumově vyspělejší. Možnosti dnešního studia po základní škole jsou neomezené. Záleží jenom na každém z nich, co si v životě vybere. Ty sama pamatuješ dobu, kdy byl problém se dostat na školu, bylo jedno místo na kosmetičku, jenom někdo se dostal na textilní školu, na gymnázium i na ekonomickou školu se dostávali opravdu ti nejlepší. V tomhle mají mladí výhodu.

 

Když naopak porovnáte chování žáků, jak se vyvíjelo chování žáků od roku 1955 až do doby ukončení Vašeho působení?

 

Často jsem vám říkal, že jste zlobili. Zlobili všichni, ale tak nějak normálně. Tenkrát pořád fungovala úcta k učiteli. Učitel byl autorita. To už dnes neplatí. Mladí nemají úctu ani sami k sobě. Ale co opravdu umí, je práce s technikou, s počítači. V tomhle jsou machři.

 

Do důchodu jste odešel v roce 1992. Stal jste se pasivním důchodcem?

 

Určitě ne, to bych ani nedokázal. Dělal jsem zástupy za nemocné učitele, ať už tady ve Vimperku, jezdil jsem ale učit i do Volyně, do Hoštic nebo do Vacova. Tyhle vesnické školy jsem měl moc rád. V Hošticích jsem přišel a kluci už byli nachystaní, aby vzali mapy, ve třídě stáli všichni v pozoru. Nikdy jsem nezapomněl zpestřit hodinu, ať už na začátku nebo na konci. Určitě si pamatuješ, že jsem Vám četl žákovské perličky. Ty mám dodnes.

 

     “Na Šumavě jsou močály a když se po nich jde, tak to nejde.”

 

     “Světové strany určujeme podle konipasu, hodinek a husté trávy u pařezu.”

 

      “Na Měsící nemůžeme poslouchat rádio, protože tam není zemnění.”

 

       “Mikroskop nám zvětší věci tak, že nám neuteče ani nemocný bacil.”

 

       “Hodina chemie je jediný předmět, ve kterém je naděje, že může dojít k poškození třídy.”

 

 

 

 

 

 

Učil jste tři předměty, který jste měl nejraději?

 

Byla to chemie. Ta mě bavila nejvíc. Dělal jsem si pokusy, zkoušel je. Někdy mi to bouchlo, ale o tom to je, i žák musí vidět reakci, která může nastat. Dnes se učí vše spíše teoreticky, já preferoval výuku praktickou formou. Možná i proto jsem měl se žáky velké úspěchy například v olympiádách z chemie nebo zeměpisu. Dosahovali skvělých výsledků v kraji.

 

Když na chvíli opominu školu, kde jste strávil celý život, určitě jste měl i mimoškolní aktivity. Prozradíte nám jaké?

 

Do svých 62 let jsem „pískal“ fotbal jako rozhodčí v nižší soutěži 1.B třídy a okresní kola soutěže v Prachaticích a Strakonicích. Dvacet let jsem zároveň dělal sekretáře oddílu kopané.

Od roku 1958 jsem působil jako správce světové besedy v oblasti kultury. Zařizovali jsme kulturní akce ve Vimperku, připravovali jsme Léto pod Boubínem. Tenkrát se konalo ještě na letním kině a v případě nepříznivého počasí se přesouvalo do Lidového domu, který byl vedle Anny. Připravovaly se výstavy šumavských malířů.

 

 

 

 

Máte hodně nabitý program, zbývá Vám čas na nějaké koníčky, záliby?

 

Dělám správce tělocvičny II. ZŠ Smetanova a tady jsem od tří hodin, někdy i do deseti večer. Což mi zabere celé odpoledne. Připravuji a zároveň dělám smuteční projevy v urnovém háji tady ve Vimperku a na Staších. Na koníčky čas nezbývá. Občas se chodím dívat na fotbal.

 

 

V dubnu jste získal ocenění za celoživotní pedagickou činnost. To Vás muselo jistě potěšit.

 

Tak to ti povím takovou perličku. Na toto ocenění mě navrhl ředitel II. ZŠ Smetanova a já jsem si to popletl o den a nepřišel jsem tam. Tak jsem kytku a to ocenění dostal až o den déle. Ale jinak, mě to potěšilo. Je to taková sladká třešnička na dortu.

 

 

Děkuji za rozhovor.

Lenka Doubková