Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Před sto padesáti lety


     

    „Ale v kratičké době jako by cosi děsného, ukrutného, nevýslovného zář i světlo rychle pohlcovalo. Nebyly to stíny padajícího večera, nebyly to mlhy vystupující ze slatin a lesů … ale sírově žlutý svit rozlil se po všech předmětech a přioděl stromy příšerným rouchem. A za Plattenhausenskou horou (Blatným vrchem) cosi se valilo; temenní hřbet, který jindy ve světle ještě plál, když na úpatí hory dávno tma se rozhostila, rázem oku zmizel.

     

    Dosud ticho bylo jako v hrobě a dusno jako před letní bouřkou. Vtom, a touže měrou, jakou žlutá zář ustupovala šedému šeru, silněji, vždy silněji ozýval se jakýs šum ve vzdušné říši. Bělavý mrak od severozápadu, směrem od Roklanu, objevil se nad samou zemí, hale v příšerný háv svůj vrcholy stromů, a pojednou třesk a praskot, hukot, pískot i vytí, jako by vesmír v základech svých se bořil.

     

    Hůře a hůře řádila vichřice, praskot a šum, jako by gigantové, přikovaní v útrobách Tartaru, pout se zbavivše, ven se byli dostali a v nový boj se utkali s mocnostmi nadzemskými.

     

    A pořád týž třeskot a praskot padajících stromů, vpravo vlevo … země duněla, kmeny i balvany skalní řítily se dolů …“

     

     

    Těžko bychom, milí čtenáři, hledali působivější literární vylíčení rozsáhlé živelní pohromy, od níž nás právě dnes dělí rovných sto padesát let, nežli to, které v závěru svého prvního románu Ze světa lesních samot přinesl největší z klasiků šumavské literatury Karel Klostermann. Spolu se starým jednookým drvoštěpem, v hrůze prchajícím se svým patnáctiletým vnukem nazdařbůh ničivou vichřicí s jediným cílem – zachránit holé životy (což se i zdaří), jako bychom též naplno sugestivně prožívali událost noci ze středy 26. na čtvrtek 27. října 1870, která zásadním způsobem změnila dosavadní podobu Šumavy a ovlivnila životy nejen jejích obyvatel.

     

     

    „Krajina úplně změnila svou tvářnost: kaltstaudenského lesa (na Studené hoře) již nebylo, ani plattenhausenského, leda tu a tam zbytek na místech, kam vichr nemohl s plnou svou silou.

     

    Podlehl les po osmihodinovém boji s rozkaceným živlem, stromy ležely jako bojovníci, jež Morana zachvátila na poli bitvy, tu v řadách, tam v divé směsici přes sebe nakupeny, v ohromných zásekách, místy jako domy ve velkých městech.“

     

     

    V řeči čísel představovala výsledná škoda okolo dvaceti tisíc hektarů zničených lesů, což pro ilustraci činí téměř dvanáct procent z celkové rozlohy české části Šumavy (1671 km2 – berme však v úvahu, že tato konečná výměra pochopitelně zahrnuje i nezalesněné plochy ), případně necelou třetinu rozlohy Národního parku Šumava (680,6 km2 – zde samozřejmě platí totéž, co v předchozím případě) .

     

    Katastrofa se nevyhnula ani Boubínskému pralesu, z jehož původních necelých sto čtyřiceti čtyř hektarů zbylo vichřicí nezasažených pouhých čtyřicet sedm. A právě zde, prostřednictvím osoby jeho zakladatele, vimperského lesmistra Josefa Johna, si lze představit, jaké pocity asi museli tehdy zažívat mnozí, kdož byli se šumavskými lesy neodmyslitelně citově spjati. Historie nám praví, že osmašedesátiletý Josef John, nemocen, unaven dlouholetou službou a psychicky zdrcen zkázou všeho, v čem spatřoval smysl svého života, požádal hned následujícího měsíce po vichřici knížete Schwarzenberga o uvolnění do penze. Bylo mu vyhověno, avšak osudem nedopřáno, aby si náležitě užil zaslouženého odpočinku. Prvého dne roku 1871 byl v průběhu předávání lesmistrovského úřadu stižen mozkovou mrtvicí, jejímž následkům 24. ledna podlehl.

     

     

    Dejme však slovo opět Karlu Klostermannovi, a to další citací z téže knihy:

     

    „Ach, milý čtenáři, polehly hvozdy nebetyčné – již nevstanou. Leží plně dosud na mnohých místech, ježto nebylo lze je odstraniti. Když se dal do dvou, třech let kůrovec do mrtvol i do zbylých živoucích, oloupali s nich dřevorubci kůru a oloupanou spálili. Ohně, které tenkrát všude hořely, byly panychidou, kterou člověk zhynulému lesu ustrojil.

     

    Ale moje Šumava, ta stará Šumava, jak bývala, ta již nežije, a komu tam býti, těžko dost jest mu zápasiti. Ty stará Šumavo, ty má kolébko! Tvé hvozdy lehly, nikdy již v staré slávě nevstanou. Jen močály klečí porostlé jsou, jak bývaly, a v podzimních nocích záhadná světla v nich laškují, modravé plameny, duše zemřelých lidí. A duše milionů zemřelých velikánů lesních, kam ty se děly?“

     

    Ach, milý pane Klostermanne, kdybyste jen tušil, co vše se na Vaší, ale dnes i naší krásné Šumavě, která na Vás nezapomněla, ještě odehraje, ba v principu zopakuje …

     

    Odpoutáme-li se od emocionálně laděného světa beletrie do světa emocí prosté přírodní reality, dobereme se jiného, přinejmenším nikoli výlučně katastrofického pohledu. Především zjistíme, že ona vichřice nebyla v našich končinách zdaleka první ani poslední a že pro někoho ničivý, pro jiného regulační tandem vichřice – kůrovec (lýkožrout smrkový) tu v relativně větších či menších intervalech působil prakticky odedávna. Z jistě mnohem bohatší řady letopočtů bychom mohli namátkou jmenovat třeba roky 1690, 1740, 1780, 1820, 1868, 1870, 1920, 1990, 2007 – vida, již jsme u zdaleka nikoli posledního orkánu Kyrill, 2012 – Andrea, 2017 – Herwart (mimochodem podrobněji zdokumentovaný na stránkách fotokroniky:      http://vimperk.eu/index.php/vimperk/12986,   http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13127 ) a skončit můžeme zrovna letošním rokem, v jehož únoru nás navštívil orkán Sabine, ve výsledku nezaostávající za Herwartem. Otevírá se nám zde prostor k nejrozmanitějším srovnávacím představám a úvahám, např. zda byla vichřice, jejíž výročí si připomínáme, silnější a ničivější nežli třeba Kyrill, o němž víme, že na Šumavě řádil v nárazech rychlostí až 162 km/h, zatímco v Krkonoších na Sněžce dosáhl rekordu 216 km/h. Jak vidno, na své by si tu zásluhou tří dvacítkových letopočtů, z nichž se nás nejen na základě pouhé skutečnosti, že v něm žijeme, obzvlášť silně a mnohostranně dotýká právě onen poslední, přišli dokonce též esoterici či mystikové. Budiž jim jistě svrchovaně přáno všeho, k čemu dospějí, ale nám aktuálně postačí náležité zobecňující vědomí skutečnosti, že matka Příroda zkrátka koná, jak a kdy za vhodné uzná. Ať už si to interpetujeme jakýmkoli způsobem, ničeho na tom nezměníme.

     

     

    Jinou kapitolou ovšem je, jak člověk s výsledky zákonitého přírodního dění naloží, ba k čemu všemu je ve svém ziskuchtivém pachtění a krajně úsměvném pocitu důležitosti na tomto světě využije. Jistě není smyslem tohoto článku podrobně připomínat a rozebírat vše, co už bylo v minulých letech tolikrát nejrůznějšími způsoby rozmazáváno, ba zpolitizováno, a co by s patřičným nadhledem nejvýstižněji charakterizoval pro daný účel vypůjčený geniálně jasnozřivý název z pera francouzského romanopisce Balzaka – Lidská komedie. Ostatně i tentokrát lze namísto nevábné současnosti sáhnout do dávné, v mnohém se ovšem opakující historie v podání pana Klostermanna, tentokrát již bez konkrétní citace, pouze obecným doporučením jeho druhého románu – V ráji šumavském.

     

     

    S daným tématem se pak rozlučme konstatováním, že nikoli jen Šumavané, ale též třeba Pražané zažívali oné vzpomenuté noci roku tisícího osmistého sedmdesátého nefalšovanou hrůzu. Začtěme se na závěr do Národních listů, které o všem následujícího dne (28. října) takto informovaly na své druhé a třetí stránce:

     

     

     

                                                                                                                                                                                       Jan Tláskal

     

    Sdílet