Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání
  • Články

     Polonina Svidovec, zakarpatské schachten.

     

     

           …přespali jsme v Kvasech, pověstných svými minerálními prameny, v opuštěném seníku, kde jsme nejdříve museli podlahu očistit od střepů a trámků, aby pro nás zůstala trocha sena. I tak se pod námi vytvořilo mnoho prohlubní a museli jsme se snažit, aby se naše těla přizpůsobila nerovnostem. V noci bylo oknem vidět, jak okolo nás létají netopýři.

           Ještě ležíš, když vycházím před ruinu vedlejší chalupy, kde kvetou čajové růže. Jednu z nich utrhnu a pokládám ti ji na ňadra. Budíš se, bereš ji do rukou, ale okvětní lístky už z ní opadávají. O to více voní.

     

     

    V seníku

    po nás zůstaly

    plátky čajové růže.

     

     

           Když už balíme, zastavuje na silnici auto. Nějaký muž se k nám vydává a vyčítá nám, že jsme mu autem rozjezdili louku. Je ještě neposečená, s bílou záplavou kopretin. Trochu se rozčiluje, ale nekřičí. Vysvětluju mu, že jsme z Čech a že to tu ještě neznáme a omlouvám se mu. Slibuju mu, že se sbalíme a hned vypadneme. Brzy za ním přichází opilý stařík, možná je to jeho otec. Ptá se, zda máme cigarety, když mu říkáme, že nekouříme, prosí o pivo. Dáváme mu poslední plechovku Prazdroje. No dóbro, mávne nakonec řidič a popohání staříka, který si s námi chtěl povídat.

           Hory nad námi jsou zahalené nízkou vlhkou oblačností. Ale místy už prosvítá modř oblohy a do údolí Černé Tisy už se dere slunce. Tohle počasí už známe. Den co den se tu odpoledne vytvářejí bouře s několikahodinovým deštěm. Vlhkost se pak vypařuje a kondenzuje v těžké stratokumuly. Jak se do nich druhý den opře slunce, mraky se rozpustí, paprsky pálí, ale jen do doby, než se k polednímu opět objeví bouřkové mraky.

           Stoupání v Karpatech je pro toho, kdo žije na Šumavě, dech vyrážející. Cesta míří prudce vzhůru, na mnoha místech je dešti vymletá, voda se tu hnala v kolejích po terénních autech či motorkách, na kterých se dopravují pastevci do vyšších poloh polonin. Tady za ohybem cesty už to musí lehnout, říkám si, ale kdepak, stoupání nepolevuje, je nekonečné, člověk tak jediným vrzem vyšplhá z údolí Kvasů z výšky 550 metrů na vrstevnici 1 200 metrů nad mořem. Tam se les otevírá a my odpočíváme pod mohutnými buky. Díváme se nad sebe na pastviny poloniny Braivka. Poblíž nás se pasou dvě krávy a nad námi už nás vítají stříšky dřevěných salaší.

           Krčí se tu vlastně malá vesnička. Nějaký chlapec nám radí, kde najdeme pramen. Míjíme dřevěná stavení, která už svým vnějším vzezřením prozrazují útulnost malých světniček. Lákají do svých stínů. Lidé tu žijí přes léto trvale. Na šňůře a přes ohradu visí rozvěšené prádlo, před dveřmi leží nějaké nádobí. Zastavujeme u dřevěného žlabu, do kterého teče voda, doplňujeme petky, aby bylo nahoře, kde už nejsou prameny, co pít.

           Stoupání po louce okolo křížku je nekompromisní. Žádná úleva v podobě serpentiny či traverzu není v dohledu. Jdeme rovnou k obloze – modré poušti. Na louce kvete hadí mord růžový, Scorzonera rosea. Fialovorůžové květy se rozpustile chvějí na pastvinách jak rozstříhaná psaníčka ponechaná tu pastýřkami za úplňkových nocí. Vlevo za Stremchskou poloninou se objevuje vrcholek2 Bliznice již zčásti zahalený nově se formujícím kumulem. Výstup nám bude trvat ještě dlouho, kdo ví, jaké bude počasí, až se doštracháme až nahoru.

           Před námi se na obzoru zjevily další postavy. Ti, co stoupají z naší strany, jdou nalehko. Zleva z údolí potoka Trosťjanec se připojuje skupina s krosnami. Mají v sobě tolik energie, že i nás, co máme jen lehčí batohy, celkem snadno předcházejí. Předstihujeme jen jednu dívku vlekoucí vzhůru velký dřevěný kříž. Možná je to výraz pokání. Nikdo ji nezpovídá, nikdo se jí na nic neptá, i když mě svrbí jazyk. Jde vytrvale, občas si odpočine, přehodí kříž z jedné ruky do druhé. Věřím, že v přítomné chvíli dělá cosi podstatného, že její úsilí se v něčem vymyká běžné pouti do hor.

           Zdravíme se s horalem, dědou, který opodál odpočívá. Na hrudi má rozhalenou už zřídlou a záplatovanou kostkovanou košili a šedivé vlasy mu čechrá vítr. V oku skrývá jiskru smíšenou s únavou, to oko ví, o čem němě hovoří dálky. Říká, že má namířeno až na jezero Siněvir, chce tam dojít ve třech dnech. Nikam nespěchá, jeho tvář prozařuje úsměv. Jistě už ho také bolí tělo jako mě. Ale nedává na sobě nic znát, radost z volného pohybu vysoko nad krajem přemostí břeh jeho duše s jižními Maramurešskými horami či s přízračnými kamenitými severními hřbety Gorgan.

           Míjíme památníček zahynuvších horalů. Dne 26. ledna 1990 tu zemřeli hned čtyři mladí lidé. V sedle mezi Bliznicou a Velkou Bliznicou má památník i Čech Daniel Traub, který tu zahynul 2. března 2015 ve věku 28 let. Blížíme se k nejvyššímu bodu naší dnešní túry. Po cestičce leze lesklý brouk majka fialova (Meloe violaceus), ostré slunce vykresluje na kameni pod ním její stín i s tykadly. V jakém kontrastu zůstává její malý svět s dalekým pohledem na rozsáhlé poloniny Svidovec. Je třeba tří dnů pochodu, aby se celé přešly. Na vrcholku stojí nachýlený kříž a také jakási kovová triangulační vížka. Vylézáš na ni, rozpažíš a jsi královnou karpatských polonin.

           Hluboko pod námi se válejí trosky nějakého auta. Ukrajinec nám vysvětluje, že se tam zřítilo terénní auto. Řidič se snažil vyjet až na vrchol. Stačil vyskočit. A pak klesáme k odbočce na takřka neznatelnou traverzovou pěšinku, která nás vede po úbočí Bliznice nad údolím říčky Kisva. Máme pocit, že stačí roztáhnout křídla a vzlétnout.

     

     

    ***

     

     

           V údolí Urdu – Flavantuch se pasou koně. I na tu dálku vidíme jejich hřívy a ocasy. Jeden se rozbíhá, ostatní ho následují, je mezi nimi i hříbě. Blížíme se k Malé Bliznici, obloha na západě a severu se čistí a slunce připaluje, na východě roste bouře, je slyšet dunění, hora Petros zeleně plane na pozadí temné základny kumulonimbu. Sestupujeme trochu níž, je tu javorový les a stín a pak nás čeká poslední větší stoupání tohoto dne na Starou (1 472 m.n.m.). Tam si leháme na záda, zouváme boty a dáváme odpočinout unaveným nohám. Ale dlouho tu otálet nemůžeme.

           Sestupujeme přes poloninu Zasovy a Bilyn, tady se pase stádo krav, všechny jsou otočené stejným směrem. Opět se tu krčí přístřešky. Postupujeme po okraji pastvin. Rostou tu ohromné pokroucené buky. Některé divoké solitéry vytvářejí rozsáhlé pra-parky připomínající šumavské schachten. Nad poloninou příznačného názvu Hromivka se kupí další bouřkový mrak. Už duní hrom a řídké těžké kapky dopadají až k nám do slunce, začínají šustit i okolo nás.

    5       Docházíme k nízkému přístřešku, kde žije nějaký osamělec, jemuž i těch několik salaší a dřevěných bud pod Starou je příliš zalidněných. Má tu palandičku. Přemýšlíme, jak se na ni asi vejde. Musí tam nocovat se skrčenýma nohama. U stěny boudy leží na hromadě spousta lahví od kořalky a opodál na stolku vysychá na slunci kus chleba se slaninou, Ilona, která je plna neklidu a už by ráda sestoupila z hor do údolí, netrpělivě shodí slaninu do trávy. Pak to chce zachránit a tak na stůl pokládá balíček sušenek, kterých máme díky ní na poloninách vždy dostatek.

           Střechy chalup Kvasy hluboko pod námi připomínají rojiště broučků s pestrými krovkami. Polonina Bilyn leží v nadmořské výšce 1 410 metrů, údolí něco nad 600 metrů nad mořem. Cesta je opět vymletá, plná kamení, vidíme, jak nás tu předběhly lijavce, kalné přívaly, které si našly cestu v kolejích vydrápaných vzorky terénních aut a motorek. Skláníš se k ještěrce obecné, lovíš ji rychlým pohybem dlaní mrštnějších než ocásek sluncem rozpáleného plazího tělíčka. Pak dlaň otevřeš a ještěrka neuniká, cítí se u tebe bezpečně nebo je jen ohromená tím náhlým uvězněním a opětovným propuštěním. Kameny ujíždějí pod nohama, usnadňujeme si cestu po loukách, na kterých roste orchidejka pětiprstka žežulník, a také tajuplná záraza, parazitická rostlina bez chlorofylu.

           Na příkrých svazích stojí chaloupky. Představuju si, jak do nich jejich obyvatelé stoupají třeba s nákupy. Ilona, která jde za námi, nás volá zpět. Přehlédli jsme liščí mládě. Sedí uprostřed cesty v trávě mezi vyjetými kolejemi. Dívá se ustrašeně. Zdá se, že je opuštěné a nemocné. Politování bez možnosti pomoci střídá další sestup, který nebere konce.

     

     

    ***

     

     

           V Kvasech jsme místními nasměrováni do jakési pizzerie. Zastavuje nás zánovní závora, jdu tedy za ni do restaurace, kde se zajímám o možnost tu povečeřet. Mladičká servírka mě odkazuje na hromotluka v modré košili, který sedí za stolky na dřevěné lavičce. Tam, ukazuje mi na něj. Ten chlap všechno vyřídí. A chlap mi už panovačně ukazuje, abych se posadil vedle něj. Zaženu tedy zbytky své hrdosti a poslušně přisedám. Vysvětluju mu, že potřebujeme zajet dovnitř za závoru, ale on se tváří, že nerozumí, pak, že to nejde.

           Kušať chočetě, opravuje moji lámanou ruštinu a pak, jako by se z milosti uvolil, dálkovým ovladačem zvedá závoru. Ten ovladač v ruce jej činí pánem nad lokálem, dvorkem i děním v celé restauraci. Usedáme u stolku, muž v modré košili nám volá tlumočníka, mladého opraváře aut, který pracoval v Čechách a snadno se s námi dorozumí. Tu se ozývá křik. Kráva, která nečeká, až ji hlídač otevře závoru, vniká na dvorek a začíná si drbat hlavu o ozdobné túje. Stařenka, která ji vedla na pastvu, se ji snaží provazem zatáhnout zpět. Nastává tahanice, větve se lámou, túje sténají. Nakonec se stařence podaří dostat krávu mimo území podniku.

           Dáváme si gunulskou pizzu na drovach. Obchází nás pes s nádorem na ocasu. Ilona miluje psy. Dává mu ochutnat, muž v modré košili psa odhání. Sedí po celou dobu na lavičce za námi a jeho osobnost je nepřehlédnutelná. Cítím jeho pohled ve svých zádech a nemohu se uvolnit.

     

     

    ***

     

     

    Rozbitá silnice –

    na Ukrajině kličkuje

    Červená Karkulka.

     

     

           Vím, že na Zakarpatskou Ukrajinu nikdy nezapomenu. Přirostla mi k srdci. Přirozeně ani tady není vše ideální. Leckdo by rád soudil a radil, ale spíš by se měl učit, vždyť i tenhle svět brzy vezme za své, a já neomylně cítím, že bych raději žil v polorozpadlé zakarpatské horské chalupě, než v jedné z kýčovitých vil ukrajinského mafiána, z nichž mrazí jak ze sarkofágů nebo betonových mauzoleí. 21Starý svět se tak postupně vytrácí, zatím hlavně na jihu u Tisé, v Grušovu či Solotvinu.

           Zakarpatská Ukrajina je ještě stále krajem, kde se pohodlným turistům ze západu nepohodlně cestuje, na výmolech je mnohdy třeba popojíždět dvacítkou, odbočovat do protisměru, dávat pozor na desetileté chlapce jedoucí po rozbité silnici slalom, na jiných motorkách cestuje celá rodina, otec s cigaretou v ústech, za ním nemluvně, za nemluvnětem matka, za matkou se otáčejí a pohupují hrábě či kosa, všichni přirozeně bez helmy, kdo by tady řešil pitomosti, vaše bezpečnost, naše bezpečnost, strčte si to za klobouk, vy ve všem zajištění Evropané.

           V hloubi Karpat ještě můžeme nahlédnout do políček chudých lidí, prohodíme slovo s dědou, který pase kozu, drží ji na provázku, zatím co ona ožírá lupení, zhoupneme se na visutém mostě nebo vstoupíme do pravoslavné kapličky, kde jsou vystavené ikony a také náboženské knihy. Tady se ještě vyhýbáme kravám vracejícím se středem ulice z pastvy, jdou zvolna a nic je nevyruší, nakonec zastaví před svými vraty, poznají je, zabučí a otevře se jim, támhle jde žena s kravou na provázku, nese nákup, vede kolo, na dětské sedačce sedí hošík a proutkem krávu popohání, u vrat postávají staříci a babičky a když je člověk pozdraví, srdečně mu odpoví. Mladé i starší ženy tu nosí miminka po vsi v náruči a děti se ráchají v tůňkách, pobíhají venku po ulici a mají-li kola, dají si s vámi spontánní závod, klučíci s mičudou pod paždí se seběhnou u puberťáka na motorce a obdivují jeho stroj.

     

     

    Povoz –

    paty holínek

    míjejí výmoly.

     

     

           Je přece jen jistý rozdíl mezi západním liberalismem a východní volností, ta první je umělá a míří ke křečovitým a přirozenosti na hony vzdáleným zásadám, na východě každý žije, jak umí a více naslouchá vášním či srdci, které nemá rádo poučování. Muži se tu mohou chovat neomaleně k vašim ženám, není příliš korektnosti v tom, když jim před vašima očima sahají na ňadra. Ale když se člověk na podobná překvapení připraví, může toto všechno zvládnout. Potkáte tu i éterické dívky s dlouhými copy, pokornýma očima, štíhlé mladé vesničanky, a i když nesou v ruce mobil, jsou to ještě ty něžné duše dávných Karpat. Na hřebenech i těch nejvyšších hor se setkáte s mladými kluky na terénních motorkách, ze kterých by se náš šumavský ochranář osypal, ale tolik jich tu zase není. Během dvoudenní cesty mezi Goverlou a Popem Ivanem Černohorským nás předjeli všehovšudy jen dva, aniž bych na jejich tvářích četl aroganci našich zbohatlíků uhánějících občas českými horami na svých čtyřkolkách.

                Uléháte-li do stanu na břehu Nesamovitého jezera, netřesete se strachy před strážci jako u nás za Březníkem, kde krok do první zóny může být neodpustitelným zločinem, přičemž pracovníci Šumavského národního parku sbírají do pytlů krásné květy lupiny jen proto, že nejsou na Šumavě původní. Na ukrajinských Karpatech prospívají porosty bolševníku, invazní rostliny. A co má být? Na břehu potoků některé ženy perou v ruce prádlo, jiné už možná mají automatické pračky, ale odpad neřeší. Břehy horských říček jsou plné plastů, kameny pokrývá šlem, po kterém to bosým nohám zběsile klouže. I to jsou plody starodávné anarchie, jejíž něžná podoba se k nám přivracela ve tvářích starousedlíků. Jen na hranicích se ztrácí ideál volnosti. Stačilo, že jsme sešli na břeh Tisy, svlékli se a ponořili do proudu, už u nás stál mladý pohraničník. Koupat se tu nesmí. Hranice mezi Ukrajinou a Rumunskem je hlídaná jak za totality, rozbitou silnici podél hraniční Tisy lemuje spirála žiletkového drátu, tu a tam stojí voják se samopalem. Proč to všechno? Prý kvůli pašování cigaret. Mrzí mě jen, že jsem se nezeptal, jakým směrem se ty cigarety pašují, zda z Ukrajiny do Rumunska či opačně.

      

     

    Text a foto Roman Szpuk

     

      

    Popisky k fotkám:

     

    1) Přístřešek na polonině Braivka

    2) Křížek nad poloninou Braivka

    3) Pomník čtyřem zahynuvším horalům

    4) Traubův pomníček

    5) Pohled z Bliznice na Velkou Bliznicu, za ní se táhnou do nekonečna rozsáhlé poloniny Svidovec.

    6) Kamenité hory Gorgany

    7) Maramurešské Karpaty

    8) Trosky terénního auta zříceného z Bliznice

    9) Suchopýr v sedle mezi Malou Bliznicou a Pereslipem

    10) Javory v sedle Pod Starou 1 380 m.n.m.

    11 – 18) Buky na polonině Bilyn 1 410 m.n.m. Karpatské schachten.

    19) Přístřešek samotáře na okraji poloniny Bilyn.

    20) Polonina Šesa s Bliznicou a Velkou Bliznicou.

    21) Pětiprstka žežulník

    22) Hadí mord růžový

    23) Chalupa na sestupu do obce Kvasy

     

      

     

     

     


     

     

    MINIATURY Romana Szpuka 2019: 

     

     

     
     

     

    MINIATURY Romana Szpuka 2018 : 

     

    27. Barvy čaje  
    38. Kohlschachten  
     

     
     MINIATURY Romana Szpuka 2017 : 

     

    2. Hrušky 
    17. Poklady
    23. Ovečky
    25. Domov
    26. Táta 
    30. Duha 
    32. Žluna 
    47. Jepice 
    52. Flöhturm 

     

    Sdílet